Gustave Le Bon a sociální komunikace
Gustave Le Bon a sociální komunikace
Nejsem velký čtenář a k literatuře přistupuji spíše pragmaticky – vždy se ptám, k čemu mi budou dané informace v profesním životě. Takovéto síto má velmi úzká oka, ale na druhou stranu zrna, která přes něj projdou, mají pro mne velkou hodnotu. Jedním takovým zrnem byla kniha od Gustava Le Bona Psychologie davu. Kniha je možná trochu silné slovo, spíše by se hodilo knížka. Tím se nijak nechci dotknout velikosti a váhy obsahu. Narážím pouze na faktický rozsah, který není o moc větší než požadovaná délka mého eseje. To mi samozřejmě nevadilo při jejím čtení (dílo bychom mohli označit dnes moderním slovem user-friendly), ale potíže nastávají při interpretaci.
Proč Le Bon?
Psychologie davu není klasické dílo o sociální komunikaci. Nenajdete zde nějaký popis komunikantů, jejich rozdílné motivace, cíle, výběr komunikačního kanálu nebo další aspekty této problematiky. Já si rád vybírám netradiční cesty, které sice nejsou prošlápnuté a kladou mi pod nohy mnohé nástrahy, na druhou stranu však nabízejí luxus nemožnosti porovnání s ostatními. Sociální komunikaci bychom mohli zjednodušeně vysvětlit jako výměnu informací mezi lidmi. Tato výměna probíhá jak verbálně, tak neverbálně. Psychologický dav lze vytvořit oběma způsoby komunikace. Le Bon popisuje, jak dav komunikuje beze slov, bez gest – pouze na základě společně sdílených, hluboko zakořeněných idejí. Jedním ze základních axiomů komunikační teorie je, že nelze nekomunikovat. Tedy pod téma komunikace můžeme zastřešit veškeré momenty lidského života. Už totiž fakt, že někde jsme přítomni, o nás něco vypovídá. Účastníci demonstrací komunikují s okolím a sdělují jim informace o svých postojích jen tím, že jdou v průvodu.
Je až neuvěřitelné, jak se mysli naprosto odlišných jedinců mohou spojit a zaměřit se shodným směrem. Celý psychologický dav potom společně myslí na základě obrazných představ a abstrahuje od logických myšlenkových pochodů. Dalo by se tedy říct, že dav spolu nekomunikuje? Jsem přesvědčený, že ne. Dav dokáže spolupracovat nebo může být koordinován pomocí vůdce. K tomu všemu je třeba nějakým způsobem v rámci davu vyměňovat informace. Je to těžko popsatelný proces, v jehož rámci probíhá aktivace vžitých vzorců chování a myšlení, o kterých často jednotliví členové davu ani nevědí.
Nechci tady shrnovat myšlenky a poznatky, které Le Bon popsal ve své knize. Nedokážu vysvětlit jednotlivé aspekty sociální komunikace v rámci psychologického davu lépe nebo stručněji než on. Spíše bych se rád zamyslel nad platností a aplikací jeho díla v dnešní době.
Psychologické davy mohou vznikat samovolně, bez něčího zájmu. Je však možné je vytvořit uměle, účelově. Díky absenci kriticky logického zhodnocení tezí, které jsou davu předkládány, je možné, že budou síla a vlastnosti psychologického davu zneužity.
Já součástí davu?
Před přečtením této knihy jsem si vždy myslel, že já nemůžu davové psychóze podlehnout. Byl jsem přesvědčený, že jde o záležitost týkající se více méně nevzdělaných lidí bez vlastního názoru, kterými je snadné manipulovat. Bohužel argumenty z knihy Psychologie davu mě přesvědčily, že tak tomu není. Za určitých podmínek se může ve stejném psychologickém davu ocitnout vysokoškolský profesor vedle stavebního dělníka.
Na druhou stranu jsem přesvědčený, že vzdělání obecně snižuje pravděpodobnost, že se člověk stane součástí davu. Vzdělání totiž podporuje všeobecný rozhled a schopnost utvářet si vlastní názor nebo kriticky hodnotit různé myšlenky. Rozhodující pro to jestli se člověk začlení do psychologického davu nebo ne, je míra orientace v tématu, okolo kterého se myšlení davu sjednocuje. Pokud se jedinec v tematice sám dobře vyzná, je těžší jeho názor změnit. Druhým faktorem pravděpodobnosti začlenění se jedince do davu je citová zainteresovanost v tématu.
Možná jasnější bude vysvětlení mých myšlenek na příkladu. Zubní lékařka byla v mládí znásilněna. V otázkách ukládání trestů pachatelům, kteří se provinili na mladistvých, bude tedy jednat velice emočně a zkratkovitě. Díky absenci právnického vzdělání a znalosti oborových charakteristik bude a priori pro zavedení tvrdých trestů. Pokud se pak dostane do společnosti lidí, kteří budou podobně zaměřeni (nebo v nich toto zaměření bude řečníkem vyvoláno), jednoduše se připojí k psychologickému davu, který potom z popudu nespokojenosti s příliš mírným trestem bude schopný vzít soudní budovu útokem.
Média
Koncem devatenáctého století, kdy kniha vyšla, mohly být davy vyburcovány pomocí mluvčího na náměstí. Šlo tedy o to shromáždit dostatečné množství lidí na jednom místě a pomocí obrazných, citově nabitých formulací vyvolat požadovanou reakci. Už ale sám Le Bon se ve svém díle zmiňuje, že k aktivaci davového myšlení není třeba, aby lidé byli pohromadě. Příkladem takového nástroje pro komunikaci s davem, který je především v dnešní době neuvěřitelně účinný, jsou média. Nahraďte řečníka televizní obrazovkou a náměstí s omezenou kapacitou neomezeným počtem příjemců. Principy komunikace s jednotlivými adresáty jsou stejné jako u přímého oslovování na náměstí – obrazně působit na základní pudy a ideje, které jsou pro daný národ a rasu společné. Situace je ovšem odlišná ve faktu, že v dnešní době jsou média braná téměř jako náboženství. To, co píšou v novinách nebo říkají v rádiu a televizi, je vždy pravda. Posluchači, čtenáři nebo diváci jsou tedy a priori připravení pro to chovat se jako dav.
Největší hrozbou je zneužití davu pro jeho celkovou velkou sílu a zdání anonymity a absenci pocitu zodpovědnosti u jednotlivých členů. To vše totiž umožňuje, že lidé v rámci davu dělají věci, které by jako jedinci nikdy v životě neudělali. Je tedy možné vyvolat násilné občanské nepokoje. Hrozí nebezpečí vzniku škod na zdraví, životech i majetku.
Mnohem nebezpečnější formou manipulace s davy však může být ta, která je skrytá. Lidé ani nevědí, že jsou vnějšími silami naváděni k nějaké činnosti nebo určitým postojům. Zatímco dříve byla třeba diktátorská, hrubá síla k tomu, aby se lidé chovali určitým způsobem, dnes k tomu může docházet zcela bez povšimnutí. Lidé dokonce tuto formu vnímají pozitivně. Rádi se prostřednictvím médií baví, chtějí získávat informace a předpokládají, že jsou pravdivé a objektivní.
Prasečí chřipka
Skvělým příkladem, jak mohou média vytvořit z lidí psychologický dav, je aktuální pandemie takzvané prasečí chřipky. Neuplyne den, abychom ve zprávách nečetli a neslyšeli aktualizované počty obětí viru chřipky typu H1N1. Lidé přirozeně mají strach z nákazy, snaží se bránit a neváhají vydat nemalé částky za vakcíny, léky nebo vitamínové doplňky stravy. Strach ale i obecně zvyšuje napětí ve společnosti, a tak roste také pravděpodobnost, že z jednotlivců bude vytvořen psychologický dav.
Když lidé slyší absolutní čísla tisíců obětí, vyděsí je to. Jenomže jim chybí porovnání a nadhled. Na prasečí chřipku zemřelo zatím necelých 10 000 lidí. Na sezónní chřipku zemře každý rok 250 000 až 500 000 obětí. S touto informací se však média příliš nechlubí. Takové informace by tolik nepodporovaly prodeje ochranných pomůcek a léků. Mutace chřipky H1N1 je však v něčem nebezpečnější. Úmrtnost po nakažení tímto virem je asi dvacetkrát vyšší než u běžné chřipky. V absolutních číslech se však jedná stále „jen“ o dvě procenta.
Veřejné mínění je však natolik silně ovlivněno strachem z prasečí chřipky, že na nebezpečí nákazy reagují lidé přehnaně. Média mají chytlavé téma, které prodává, a firmy mají nový předmět podnikání.
Získání moci a diktátorství
Pokud chce jedinec získat moc nad lidmi nedemokratickým způsobem, stačí mu především neverbální komunikace. Bude prostřednictvím násilí a činů demonstrovat svou sílu.
Diktátor může však získat moc i demokratickou cestou. Jednou z nevýhod demokracie je fakt, že lidem, kteří ji chtějí zneužít k vlastnímu užitku, nechává volné pole působnosti. Potenciální diktátor může využít verbální komunikaci pro získání davu na svou stranu.
Psychologický dav je ale nestálý. Pokud diktátor udržuje svou moc pomocí síly, vzbuzuje to u lidu nespokojenost. Nespokojení lidé nesdělují diktátorovi informace o svých reálných pocitech a potřebách. Vytváří se skrytá subkultura, která pak sama hledá ve svém středu jakéhosi nového vůdce, který nenáviděného diktátora strhne.
Jenomže díky dnešním technologiím, tím myslím především média a internet, mohou držitelé moci získávat informace o „svém“ lidu způsobem, který samotné obyvatelstvo paradoxně vítá. Lidé aktivně sdílí osobní informace a názory na internetu prostřednictvím sociálních sítí. Diktátor pak může provádět jakýsi marketingový výzkum. Zjišťuje a následně upravuje nebo nově vytváří potřeby obyvatel tak, aby byl naplněn jeho základní cíl – udržet moc nad obyvateli.
Reklama
Když jsem se už dostal k marketingu, nemohu vynechat samotnou reklamu. Její tvůrci by přeci nejraději vytvořili z lidu pouze stádo samostatně nepřemýšlejících zákazníků, kteří uposlechnou reklamní sdělení a budou nakupovat firemní produkt. Díky médiím se reklamě otevřel prostor pro oslovení širokého spektra lidí. Jenomže díky vysoké konkurenci na reklamním trhu jsou lidé na takováto sdělení zvyklí. Vědí, že se firma snaží prodávat svůj produkt. Reklama tedy může maximálně někoho přesvědčit, aby si koupil nějaký výrobek, o kterém v zápětí zjistí, že není takový, jak reklama slibuje. Vlastně jej nepotřeboval nebo ani nechtěl. K jaké škodě však dojde? Zákazník ztratí nějaké peníze, ale chybami se člověk učí. Újmu mohou spíše utrpět konkurenti dané společnosti. Odlivem zákazníků se dostanou do ztráty a mohou i zkrachovat. V reklamě však jde o celkem transparentní konkurenční boj. Všichni znají cíle inzerentů, a tak nemůže reklama uškodit společnosti jako celku. Zvlášť když je regulována i legislativně.
Je zajímavé, že na reklamu, která se snaží oslovovat své adresáty individuálně a dokonce s nimi vést rozhovor, se také uplatňují poznatky z oblasti chování psychologických davů. Reklama totiž s příjemci komunikuje pomocí obrazů, stále více vizuální složka převažuje nad tou textovou. Tyto obrazy se snaží působit na lidské vědomí, ale i podvědomí. Působí na základní, hluboko zakořeněné představy a archetypy. Například starostlivá matka koupí dětem Actimel, který ochrání jejich křehký imunitní systém. Nebo díky pití určité značky kávy najdete svůj dokonalý, vášnivý protějšek. Reklamy se také často oprošťují od logického vysvětlování, sází pouze na působení na city adresátů, kteří si posléze kupují atmosféru a statut. Neexistuje spojitost mezi pitím Coca-Coly ZERO a chozením s několika krásnými, mladými dívkami najednou. Ale díky paralele mezi existencemi zdánlivě nedosažitelných vytoužených stavů (skvělá chuť bez cukru a kalorií a chápavá přítelkyně, která dovolí muži vztah s dalšími dívkami) si zákazník kupuje životní postoj, a ten se prodává snáze, než pouhý produkt, který má stovky substitutů.
Myslím si, že právě reklama je skvělým příkladem propojení sociální komunikace, chování davu a mediálního působení na veřejnost. S rozvojem společnosti a konkurence na trhu je třeba stále více působit na zákaznické podvědomí a eliminovat logické zhodnocení nákupu. Jde tedy o nástroje ovládání a projevy chování psychologického davu. Díky médiím má reklama možnost ovlivňovat velké množství lidí pomocí prostředku, kterému naše společnost věří.
Jakkoliv je reklama stvořená za účelem vytvořit nějaký dojem, potřebu, je i s tímto persvazivním záměrem primárně vnímána. Nebezpečí však vzniká, pokud média, tento masový, oblíbený a důvěryhodný prostředek získávání informací, jsou využívána pro záměrnou manipulaci s obyvateli způsobem, který příjemci nepochopí nebo nevnímají. Lidé berou média jako zdroj vědění. Pokud však do nich někdo vloží reklamní sdělení, které je formulováno v podobě vážně myšlené zprávy, vzniká nebezpečí, že lidé budou motivování k určitému chování nebo názoru. Příjemci této zprávy totiž nevědí, že sdělení bylo vytvořeno za nějakým účelem. Berou jej pouze jako konstatování reálného stavu. Nesnaží se tedy o kritické zhodnocení, nebo porovnání s dalšími zprávami podobného typu. Jednoduše přijmou zprávu za pravdivou a zadavateli se podařilo lid zmanipulovat.
Tuto myšlenku bych mohl uvést na jednom smyšleném příkladu – konkurent společnosti ČEZ chce přetáhnout jeho zákazníky na svou stranu. Může vytvořit reklamu, která bude poukazovat na jeho výhody oproti ČEZu. Adresáti budou toto sdělení vnímat jako reklamu, od které čekají, že nadnáší klady a potlačuje zápory daného produktu. Na druhou stranu úplně jiného efektu by konkurent dosáhl, kdyby se mu do médií podařilo dostat zprávu, že ČEZ do svých elektroměrů instaluje sledovací zařízení, která způsobují rakovinové nádory na mozku, a doprovodil by ji emočně nabitými výpověďmi postižených bývalých zákazníků ČEZ. Je asi jasné, že vnímání takovéhoto sdělení by bylo naprosto odlišné.
Je tedy nutné, aby se takováto falešná informace, která přímo vede k vytvoření psychologického davu, nemohla dostat do veřejných sdělovacích prostředků. Problém je ale v tom, že dochází ke střetu plnění veřejného zájmu poskytování služby pravdivého a objektivního informování čtenářů, posluchačů nebo diváků a existence individuálních zájmů soukromých vlastníků těchto médií. Každý subjekt má vlastníka, a ten je ovlivňován vlastními potřebami i tlaky z okolí. Je tedy možné, že učiní podnikové rozhodnutí, které povede k naplnění vlastního nebo cizího zájmu, a ne k plnění podnikového poslání. Je tedy možné, že výše zmíněný konkurent ČEZu dostane informaci do určitého sdělovacího prostředku díky ovlivnění lidí, kteří toto médium řídí.
Každopádně je tedy možné, aby prostřednictvím médií byla šířena nějaká nepravdivá nebo polopravdivá zpráva, která povede k davovému chování a předem promyšleným důsledkům. Nebezpečí tkví právě v tom, že lidé médiím všeobecně důvěřují a berou je za šiřitele pravdy. Může tak docházet k manipulaci s lidmi, která je svými výsledky podobná totalitě, její průběh však probíhá naprosto nepozorovaně a je obyvateli ještě pozitivně přijímán (lidé sami aktivně informace získávají).
Řečník jako vůdce davu
Gustave Le Bon popisuje, jakým způsobem má řečník mluvit, aby ze shromáždění vytvořil psychologický dav a mohl jej i řídit. Nestačí však pouze vytvářet u lidí obrazné představy s těžko uchopitelným významem, které působí na hluboko uložené ideje. Úspěšnost je také velmi závislá na osobnosti mluvčího. Musí působit důvěryhodně a prestižně. Dnes jako mluvčího můžeme vnímat samotná média. Pokud se nějaká zpráva objeví v bulvárním tisku, neprobudí většinou v lidu ty správné vibrace, aby v něm vyvolala davové chování. Ale právě mluvčí ve formě respektovaného a prestižního média má u lidí takovou úctu, že jím předkládané informace berou jako fakt a věří jim bez dalšího zhodnocení. Jde o paradoxní situaci, kdy pro přijetí dané zprávy není rozhodující konkrétní osoba, která zprávu napsala nebo přečetla, ale zkrátka médium, které toto sdělení vysílá.
Pro vytvoření psychologického davu je také potřeba, aby mluvčí přibližně znal povahu, touhy, pocity a ideje lidí, ke kterým mluví. Proto se většinou stávalo, že vůdcové davů byli stejné národnosti a pocházeli ze stejných sociálních poměrů jako jím vedený dav. Jednoduše vůdce lépe věděl, jaké jsou potřeby daných lidí a jak je oslovit. Díky internetu je však možné zjistit na mnoho lidí velké množství informací, aniž bychom daného jedince kdy v životě viděli. Lidé totiž o sobě na internetu píší často informace, které by jinak ani nikomu neříkali. Je to nejspíš způsobeno tím, že v psaném projevu lidé necítí osobní kontakt s osobami, které si poté jimi zveřejňované informace čtou. Oni ani přesně nevědí, komu je sdělují. Jednoduše jde o náhražku deníku. Pisatelé si však neuvědomují váhu a zneužitelnost informací, které zde sdělují. Otevřenost se ještě mnohonásobně zvětší, když jde o internetové příspěvky, u kterých není zveřejňován autor. Projevují se zde také prvky davového chování. Díky anonymitě sem píšou lidé věci, které by nikdy jindy nikomu nesdělili a dost možná by je samotné ani nenapadly. V takovýchto internetových diskusích se pak projevují často základní pudy, agrese a nenávist.
Velkým fenoménem dneška je sociální síť Facebook. Jeho základní myšlenka je samozřejmě výborná. Můžete zůstat v kontaktu s přáteli, a to i s těmi, které jste už dlouhou dobu neviděli a už si během té doby několikrát změnili telefonní číslo i emailovou adresu.
Lidé si připojením se do sociální komunikace přes síť Facebook připadají více zapojení do společenského života. Více než kde jinde zde platí, že na sebe sdělují informace, které by normálně říkali jen blízkým přátelům, možná ani těm ne. Lidé si totiž neuvědomují, že o sobě vlastně sdělují intimní osobní informace. Chybí jim totiž viditelná druhá strana, která by sdělení přijímala. Lidé totiž pouze sedí doma ve svém pokoji, ve svém křesle u svého počítače – tedy v prostředí, kde se cítí naprosto bezpečně a oddávají se tu necenzurovaným myšlenkám. Tyto myšlenky potom také převádí do psané podoby na Facebooku, protože jim jednoduše nepřijde, že by se dostávaly někam mimo „bezpečnou zónu.“ Častým argumentem je, že tyto informace vidí pouze jejich přátelé, jenomže díky touze být společensky co nejaktivnější si lidé přidávají do přátel i někoho, koho jednou potkali na autobusové zastávce. Může jít o jakousi kompenzaci nedostatečné zajímavosti reálného osobního života. Lidé si potom přidávají co nejvíce přátel, aby potlačili fakt, že jejich život je ve skutečnosti prázdný a nemají ve svém okolí nikoho opravdu blízkého. Kvalitu nahrazují kvantitou. Potom se mohou k jejich osobním údajům dostat i prakticky cizí lidé.
Díky tomu, že je na síti Facebook vidět, kdo má koho v přátelích, si můžeme uvědomit, jak lehce se dají získávat informace o obrovském množství lidí. Stačí vědět, kde jsou ti praví lidé, přes které se větvením dostaneme k sociální skupině, která nás zajímá.
Existuje zde tedy velké nebezpečí zneužití dat, aniž bychom porušovali zákon. Jednoduše já znám někoho a přes něj získám informace i o jeho přátelích. Od jeho přátel zase o jejich přátelích a tak dále. A to ještě nesmíme zapomenout na fakt, že veškeré informace, které byly někdy na Facebook napsány, jsou někde uloženy. I když je jejich získávání právně ochráněné, není jej možné vyloučit.
Politika
Sociální komunikace mezi politickými stranami a jejich potenciálními voliči probíhá jak podle marketingových zásad, tak podle pravidel pro správné oslovení velkého množství lidí, které je následně přeměněno v psychologický dav, který je emočně a názorově shodně orientován. Marketing politikové využívají, aby mohli podtrhnout své klady, potlačit zápory a vyzdvihnout sebe a svou stranu nad konkurenci. Aby toho mohli dosáhnout, musejí znát potřeby a názory svých voličů.
Zároveň politická strana usiluje o to, aby vytvořila z voličů psychologický dav, který bez logického a kritického přemýšlení zvolí danou stranu a její program. Nejde však takovéto prvoplánové počínání politických stran kritizovat. Jde jednoduše o racionální chování ekonomického subjektu. Cílem politické strany je získat a vykonávat moc, čehož může dosáhnout prostřednictvím přesvědčení co největšího počtu lidí, aby jí dali svůj hlas.
Pokud předpokládáme normální rozložení obyvatelstva podle Gaussovy křivky (nejvíce je průměrného, extrémy jsou minimální), dochází i ke sbližování volebních programů jednotlivých politických stran (viz teorie her). Politici se však snaží co nejvíce odlišit od konkurenčních stran, což je opět marketingové praktika. Samozřejmě díky reálnému sbližování volebních programů konkurenčních politických stran je pro všechny velice složité se vyhraňovat vůči ostatním. Zde přichází ke slovu manipulace s davy. Politici se snaží díky obraznosti, citovosti a neuchopitelnosti přesvědčit voliče, že jejich program je zcela odlišný a ze všech nejlepší.
Marketing ale není všemocný, a tak dav nemůže být manipulován donekonečna. Zvlášť díky významné vrtkavosti psychologického davu a jeho schopnosti rychlé změny názoru. Po tomto vyčerpání okouzlení má dav tendenci hledat něco nového, odlišného od toho, co je zklamalo nebo v co už nevěří. A samozřejmě si hledá něco extrémního. To je známý důvod toho, proč extrémistické strany slibující bleskovou nápravu nežádoucího stavu jsou úspěšné v dobách krize. Mohu to uvést i na příkladu z dnešní doby. Díky nespokojenosti voličů se současným stavem české politiky získává reálné šance dostat se do parlamentu strana, která prosazuje silně pragmatickou strategii (hodilo by se použít anglického termínu policy). Tato strana se nebojí obyvatelům předložit volební plán, kde vysvětluje, proč musí být přijaty některé nepopulární kroky. Takovéto počínání však vyžaduje oslovování voličů jako jednotlivců. Nemůže s nimi komunikovat jako s davem, protože ten na logickou argumentaci nereaguje.
Ekonomická krize
Podle mého názoru je skvělým příkladem sociální komunikace s davem a v rámci davu, a to hlavně s přispěním médií a politiky, dnešní ekonomická krize. Předem přiznávám, že nejsem žádný fundovaný analytik, ale mám ekonomické vzdělání.
Dnešní ekonomická krize vznikla v USA špatným hospodaření s úvěrovým rizikem bank vzhledem k poskytování půjček. Na finančních trzích pak byly tyto úvěry shlukovány do balíků a prodávány dál a dál, až nakonec bylo zjištěno, že původní příjemci půjčky nejsou schopni hradit své závazky, a tak celý řetězec spadl jako domeček z karet. To samozřejmě silně ovlivnilo velké společnosti obchodující na amerických finančních trzích. Zesílila nedůvěra a vzrostly úrokové míry na mezibankovním trhu. Do jaké míry by to však ovlivnilo Českou republiku? Jen málo společností je kapitálově zainteresováno na zámořském finančním trhu a je ještě mnohem méně spotřebitelů, kteří tuto problematiku sledují. U nás by byly tedy ovlivněny především banky, které obchodují na mezinárodních trzích. Došlo by tedy nejspíš také ke zvýšení úrokových sazeb a bylo by poskytováno méně půjček na investice, což by zapříčinilo pokles nabídky a růst cen.
Všechny tyto dopady by však běžný spotřebitel moc silně nepocítil. Celkově lidé moc nevnímají, jakým způsobem se vyvíjí ekonomika. Všimnou si změn ve svých peněženkách, ale o nějaké HDP se nezajímají. V tuto chvíli však přichází média spolu s politiky. Zprávami o krachujících bankách a pojišťovnách v Americe vzbudí v českých spotřebitelích dav, který se bojí o své úspory. Pro banky nečekaně začnou vybírat své vklady a hromadit úspory doma. Snižuje se tak spotřeba, která je nejvýznamnějším pilířem hrubého domácího produktu. Najednou dochází k cyklení problému. S klesající poptávkou musí firmy snižovat výrobu, propouští a stát musí vydávat větší výdaje na podporu v nezaměstnanosti.
V reálných ekonomikách je naprosto normální, že produkt roste nebo klesá (odchyluje se od své potenciální výše). Díky davové psychóze vytvořené v médiích však dochází k prohlubování problémů. O ekonomické krizi potom můžete slyšet horečně debatovat i lidi, kteří se o ekonomiku samotnou vůbec nezajímají, ani o ní nic nevědí.
Na řadu může přijít úvaha, jestli má někdo na vypouštění takovýchto informací a vytváření popsaných reakcí zájem. Jsou zde média využita jenom pro prohloubení dopadů krize, díky kterým naopak některé korporace profitují?
Náboženství
Myslím si, že největším příkladem manipulace s davy je náboženství. Náboženství je důkazem, že čím obraznější a méně hmatatelná jsou témata, tím více tíhnou lidé k davovému chování. Prostřednictvím emočně nejnabitějšího citu – lásky jsou způsobeny shodné vibrace mezi věřícími. K zástupu lidí mluví prestižní, vševědoucí a všemohoucí vůdce – bůh. Nesejde na tom, který přesně. Vůdce předkládá věřícím například vizi slastného posmrtného života. To je něco naprosto abstraktního, nehmatatelného. Nikdo nejspíš nikdy jasně nedokáže, jestli posmrtný život existuje. Díky jeho vidině jsou však miliony a miliardy lidí schopny dělat cokoliv. Počíná to modlením se na zemi pětkrát denně, pokračuje přes nedělní vstávání do kostela, ale však končí u nepokojů a válek.
Nechci nijak shazovat důležitost náboženství. I já jako ateista mám jakýsi svůj vlastní systém víry. Víra je něco, co lidem pomáhá najít své místo v životě a budoucí směr. Náboženství jako takové je však neuvěřitelně silný nástroj pro manipulaci s davem. Věřící jsou sice všichni z různých socioekonomických podmínek, sdílejí však vysokou citovou angažovanost v otázkách víry. Zároveň nikdo z nich nemůže říct, že by měl v této oblasti nějaké empiricky nabité vzdělání. Sice mohou znát jednotlivé základy a aspekty víry. To však pouze podporuje jejich citový vztah k ní. Vědecky prokazatelně nikdo nemůže říct, že by poznal boha nebo posmrtný život. Jde tedy o společný, hluboko zakořeněný cit, který při správném oslovení způsobí, že jedinci vytvoří psychologický dav a ve jménu víry jsou schopni neuvěřitelných činů.
Jak komunikací ovládnout dav?
Chtěl bych nějakým způsobem svůj esej shrnout. A díky svému pragmatickému založení se pokusím formulovat zásady, kterými by se měla Vaše komunikace řídit, pokud chcete vytvořit a ovládnout psychologický dav a jeho prostřednictvím získat a udržet si moc.
Nejdříve si musíte získat informace o lidech, které chcete vést, řídit nebo ovládat. Schválně uvádím všechny tři výrazy, protože v nich cítím velké rozdíly. Vést můžeme lidi nenásilně, pomocí svého příkladu nebo díky nějakým zažitým idejím a vzorcům chování. Pokud někoho řídíte, už mu explicitně dáváte příkazy, kterými se musí řídit. Ovládání znamená nejvyšší stádium manipulace, kdy už máte jedince zcela ve své moci a on nemůže udělat nic, o čem byste Vy nevěděl nebo to neschválil. Tyto lidi budeme nazývat cílová skupina. Jejím prostřednictvím budete dosahovat vlastních cílů.
Když už znáte všechny potřebné informace, musíte ukázat, že se zajímáte o stejnou tematiku jako Vaše cílová skupina. Máte stejné názory, rozumíte jejich podmínkám a potřebám a chcete dosáhnout stejných cílů.
Nyní cílovou skupinu přesvědčíte s pomocí logicky neprovázaných, citově nabitých a obrazných asociací, že jejich cíle společně naplníte prostřednictvím dosažení Vašich vlastních cílů, o kterých samozřejmě cílové skupině neřeknete, že jsou Vaše a sobecky orientované.
Získáte tak davovou podporu pro zvyšování svého vlastního blahobytu. Dále musíte udržovat komunikaci s cílovou skupinou. Budete zjišťovat, co si myslí a jak se vyvíjejí její potřeby. Pro ty potřeby lidu, které se Vám nepodaří naplnit, si vymyslete nejlépe neexistujícího viníka. Tím se Vám podaří přesunout pozornost davu od nespokojenosti z nesplněných, Vámi vyřknutých slibů k nenávisti vůči jakémusi nepříteli. Díky skutečnosti, že viník reálně neexistuje, bude lid na poměrně dlouhou dobu zaměstnán jeho hledáním.
Naštěstí historie nám ukazuje, že takovýto stav diktatury nelze udržet navěky. Bohužel v tomto modelu ovládání davu není použita hrubá síla, ale je naopak obratně pracováno s potřebami lidu tak, že lid samotný je přesvědčen, že je vše konáno v zájmu jeho prospěchu. Tento fakt vede k tomu, že obyvatelé necítí takovou potřebu stav nějak měnit. Žijí jednoduše v době, kdy získávají a rozdávají informace v nejširším okolí a mají pocit, že díky zpravodajství mají kontrolu nad veškerým děním, které se jich týká. Paradoxně jejich aktivita ve vyhledávání informací zapříčiňuje pasivitu při jejich vlastní interpretaci, a tak jsou zprávy přejímány nekriticky v podobě, v jaké byly nabyty.